Dříve se “příliš zvláštní” děti, které mají svůj svět, dávaly většinou do ústavů a léčeben. Proč? Byly divné - trpěly autismem. Dnes už je sice tento pojem známější, přesto autisté zůstávají společností ve větší míře nepochopeny.
Autistické děti mají problémy se změnami. Jejich největší jistotou je domácí prostředí, nechtějí měnit své hájemství, nechtějí poznávat nové lidí, chodit do obchodních center, na přeplněné ulice či bulváry. Děsí je nejasnost a nepředvídatelnost světa, který neznají.
A co vlastně autismus je? Jde o vrozenou poruchu (některých) mozkových funkcí, kvůli níž je narušen mentální vývoj dítěte. Dítě většinou dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj je kvůli tomuto handicapu narušen především v komunikaci, sociální interakci a představivosti. Autismus je navíc provázen specifickými vzorci chování.
Pro většinu lidí jsou autisté “ti jiní, divní jedinci”, ale pohledem autisty můžeme říci totéž, pro autistu jsou “ti jiní, divní jedinci” všichni ostatní mimo domov. Tak to prostě je.
Vítá vás Paytonské sociální centrum
Autista je například i hlavní hrdina románu Eliho Gottlieba Nejhodnější chlapec - padesátník Todd Aaron - který žije ve specializovaném sanatoriu s názvem Paytonské sociální centrum. Jde o bravurně napsaný román o těžkém osudu člověka, který má svůj svět a těžko v něm přijímá jakékoli změny.
Gottliebův Nejhodnější chlapec je napsán v ich-formě, dodává mu tak punc poznání světa autisty v jeho vlastním podání, nikoli jen ve stylu “podívejte se, co dělá, jak se cítí, jaký je”. Jde o román o tragičnosti života, o těžce zkoušeném autistovi, jeho světě a dění za ploty léčebny, kde žije více dospělých lidí postižených a neschopných nezávislého života. Dělí se na “vývojáky” a “péemka”, tedy postižené vývojově a ty s poraněním mozku.
Román je napsán s velkou noblesou, velmi “oduševněle” a svým způsobem čtenáře dokáže “(po)hladit”, stane se mu přítelem, od kterého se nemůže odpoutat pro jeho velikost a myšlenku. Gottlieb dokázal téma autismu pozvednout na vyšší úroveň, dal mu vyšší rozměr, eleganci a dokázal jím čtenáře naprosto vtáhnout do jeho problematiky.
Institucionalizovaný život
Od doby románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola (vyšel v roce 1962, v roce 1975 podle něj Miloš Forman natočil slavný film Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal pět Oscarů) se z literatury s tématem institucionalizovaného života stal de facto žánr sám o sobě. Nechybí “povinné znaky” jako despotičtí lékaři, léčebna, ztracená existence, útěk a další.
Podobné znaky má i Gottliebův Nejhodnější chlapec. Jeho hlavní hrdina Todd Aaron byl v lečebně institucializován více než 40 let. Jeho Paytonské sociální centrum obývají “vesničané”, tedy pacienti, ale rovněž personál, kteří mezi sebou střídavě válčí a mají dobu míru, solidárnosti. Pacienti pracují, hrají hry, zpívají a někteří se také vzdělávají. Todd například miluje čtení Encyklopedie Britannica.
Později se mimo Toddovy oblíbené “hlavní” denní sestry Raykene objeví na scéně také jeho spolupacienti, jeho rodina, a v neposlední řadě také nový člen personálu Mike “Zástěra” Hinton, který se stane spolu s novou (jednookou) pacientkou Martine Calhounovou spouštěčem Toddova útěku z léčebny. Více už ale z knihy Nejhodnější chlapec prozrazovat nechci, protože byste přišli o požitek z jejího čtení. A věřte, že by to byla velká škoda.
Kdo je Eli Gottlieb
Autor knihy Nejhodnější chlapec, Eli Gottlieb, je úspěšný americký spisovatel, rodák z Manhattanu, který vyrůstal v New Jersey. Vystudoval literaturu na Hampshire College v Amherstu v Massachusetts.
Pracoval jako vedoucí redaktor časopisu Elle, přednášel americkou literaturu jako odborný asistent na univerzitě v Padově v Itálii. Živil se ale rovněž jako ghostwritter a psaním příspěvků do různých časopisů. Za své literární počiny získal ocenění the Rome Prize a the Mckitterick Prize of the British Society of Authors. Jeho romány byly publikovány ve 14 zemích světa.
Gottlieb debutoval v roce 1997 románem Chlapec, který odešel, který získal výše zmíněná ocenění. Druhý román Okamžik prozření vyšel o 11 let později a byl britským deníkem Independent označen za knihu roku. Nejhodnější chlapec je zatím posledním Gottliebovým románem, v pořadí čtvrtým.
Co lze také říci
Gottlieb “vzal” čtenáře na exkurs do duše a světa těžkého stárnoucího autisty prostřednictvím příběhu rozepsaného na 220 stranách knihy Nejhodnější chlapec. Gottliebova kniha je se svou závažnou a mnohdy podceňovanou tematikou více než zajímavá, dojemná a velmi čtivá.
Kniha Nejhodnější chlapec čtenáře pohltí natolik, že mu na její plnohodnotné přečtení bude stačit i v pracovním a rodinném režimu opravdu minimum času. Možná i další čtenáři budou stejně jako já po dočtení knihy litovat toho, že skončila.
Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) a autorova poděkování i věnování je kniha rozdělena na celkem šest částí, které se dělí na celkem 32 kapitol, které jsou jen očíslovány a nenesou žádné vlastní názvy.
Slovo závěrem…
Z anglického originálu Best Boy, vydaného nakladatelstvím Liveright Publishing Corporation v New Yorku roku 2015 (nikoli v roce 1915, jak je chybně uvedeno v závěru knihy), přeložila knihu Nejhodnější chlapec do češtiny Klára Šumová. Obálku s použitím návrhu Martina Atanasova navrhl Neil Johnston. Grafickou úpravu a sazbu si vzal na svá bedra Oliver Švolík. Knihu vydalo nakladatelství Argo v Praze v roce 2016.
Doporučuji všem, kteří se zajímají o skutečný život, jeho úskalí, poruchy a dojemné příběhy, aby si knihu amerického spisovatele Eliho Gottlieba Nejhodnější chlapec určitě přečetli.
Obrázek si následně udělejte každý sám. Možná si právě díky této knize Gottliebův poutavý styl psaní o životě a jeho slastech i strastech zamilujete stejně jako já. Tato kniha je totiž napsána s opravdovou elegancí a bravurou. :-) Vázanou knihu s přebalem mi k recenzi poskytlo nakladatelství Argo, za což velmi děkuji.
