Hitler byl chorobný jedinec posedlý nenávistí. Lid, německá velikost ani říše pro něj podle někdejšího ministra zbrojního průmyslu a dvorního nacistického architekta Alberta Speera nic neznamenaly.
Každý vězeň bezesporu tráví svůj volný čas “za katrem” jinak. Jak to třeba měli ve vězení někteří váleční zločinci z řad bývalých německých pohlavárů po jejich odsouzení v Norimberku?
Tak třeba Abert Speer se zaměřil na vedení si deníku, který po částech nechával pašovat ven. Ten v češtině nese název Špandavské deníky. Díky nim se můžeme dozvědět, že Speerovými dalšími “vězeňskými láskami” pak byla jeho “špandavská cesta kolem světa”, zahradničení či studium knih, případně sepisování odborného pojednání (např. Historie okna).
Albert Speer se ve vězení zaobírá navíc také myšlenkou, jak se mohlo stát, že věřil tolik let člověku (Hitlerovi), který způsobil tolik zla. Znepokojovalo ho, že Hitlera tolik let nekriticky obdivoval. Čím dál více si také uvědomoval svůj díl viny na zločinech nacistického režimu. Vinu se ze sebe nesnažil smést různými výmluvami a ospravedlňováním sebe sama. Snažil se pochopit sám sebe.
Speerovo procitnutí
Za jakési vyvrcholení Speerových úvah o Hitlerovi považuji některé jeho poznámky z 24. srpna 1960 (Špandavské deníky, str. 406): “...Při dodatečném hloubání ve Špandavě jsem teprve postupně plně pochopil, že jsem nesloužil o dobro usilujícímu masovému tribunovi ani obnoviteli německé velikosti a ani ztroskotavšímu dobyvateli evropského impéria, ale chorobnému jedinci posedlému nenávistí. Lid, jenž ho miloval, německá velikost, jíž se oháněl, říše, jejíž vizí se zapřísahal - to vše pro něj v posledku nic neznamenalo.
...Všechno si možná dovedu odpustit: to, že jsem byl jeho architektem, se dá obhájit; za to, že jsem působil jako jeho ministr zbrojního průmyslu, bych se dokázal ospravedlnit.
…Ale jednoduše bez ochrany se ocitám, padne-li jméno jako Eichmann. Nikdy se nepřenesu přes to, že jsem na vedoucím místě sloužil režimu, jehož vlastní energie byla zaměřena na vyhlazování lidí.”
Tok času a myšlenek
Albert Speer si dal ve vězení úkol udržovat se v kondici fyzické, duševní, morální a faktické. Myšlenek se Speerovi honilo hlavou hodně, ať už jde o výše zmíněné, nebo přemítání o budoucnosti manželky a dětí, zpočátku i rodičů, ale rovněž s postupujícími vězeňskými roky přemýšlel stále častěji o své vlastní budoucnosti po propuštění.
Speerovy Špandavské deníky jsou takovou Speerovou zpovědnicí a filosofováním. Postupem času jsou čím dál více sporadičtější a nepravidelnější, než tomu bylo na začátku. Čím dál častěji se v jejich závěru můžeme dočíst, že se mu nechce psát, že se třeba i tři týdny (ale někdy i šest týdnů a déle) nedělo nic zajímavého. Deníkovým zápiskům Speer nedal žádnou formu či pravidla. Zatímco někdy byly jen velmi krátké (jedna věta), jindy byly i mnohastránkové.
Přesto ale toto dílo rozhodně neztrácí na své hodnotě. Ba naopak. Speer navíc ve Špandavských denících odhaluje nejen své vlastní psychologicko-myšlenkové pochody, ale rozebírá i změny u svých spoluvězňů, jejich starosti, nálady, neduhy, zdraví, ale třeba také jakousi nesnášenlivost vůči Speerovi samotnému.
Vězni, nakladatelé a ti druzí
O Speerovy poznámky se už od prvních let vězení zajímali i nakladatelé. Speer své zápisky dostával ven z vězení především prostřednictvím zdravotníka. Sám Speer své zápisky po propuštění ze Špandavy zredigoval ještě před oficiálními úpravami nakladatele.
Určitou podporou (ale i starostí) bylo Speerovi povolení dopisů či návštěv. Po převozu z Norimberku do Špandavy došlo ale na druhou stranu ke zpřísnění ve všech ohledech. Speer si začal všímat i zdánlivě nezajímavých maličkostí, začal rozlišovat mezi dozorci, s některými měl možnost prožívat i radostné či smutné události.
Do svého deníku tak Speer neopomněl poznamenat například tamní “mezivězeňské” přiznání Baldura von Schiracha (někdejšího říšského vůdce mládeže), že “celá Třetí říše byla založena spíše na fascinaci Hitlerem než na přitažlivosti nějaké myšlenky” (viz Špandavské deníky, str. 104, 14. prosinec 1947).
Sebevražda? Zamítá se
Speer si byl dobře vědom, že jeho věznění nebude krátké, což potvrzuje například záznam ze Špandavských deníků, str. 110, 12. února 1948: “Když Reynolds (dozorce ve Špandavě - pozn. autora recenze) dnes vyprávěl, že se mu narodila dcera, projela mnou strašlivá myšlenka, že tady ve vězení možná zažiji ještě její svatbu.”
Speer žil ve vězení na druhou stranu relativně zajímavým životem. Aspoň se o to snažil, nechtěl ustrnout v bodě “jsem ve vězení, nic mě nezajímá, jsem skleslý a poražený”. Pomáhalo mu tak i jeho samostudium, imaginární návštěvy kultury, imaginární cesta kolem světa (ale pozor, podle svých měření od roku 1954 do svého propuštění Speer ušel fyzicky 31 936 km), psaní poznámek či podkladů např. pro plánovanou odbornou publikaci Historie okna, zahradničení, povinnosti typu úklidu apod. Relativně často komunikoval i se svými spoluvězni (pokud k tomu měl možnost), případně i s některými dozorci.
Speer ale také například podal žádost řediteli věznice, aby mu umožnil sebevraždu, pokud Berlín padne do rukou Sovětům. Ve vězení fungovala správa Američanů, Britů, Francouzů a právě Sovětů. Velení se střídalo po měsíci. A podle Speerových zápisků byly právě sovětské měsíce nejhorší - nejpřísnější, byl největší “teror”, servírovaly se nejhorší blafy, které se ani nedaly jíst, v té době tak vězni trpěli největším hladem.
Vězeňské hádky a opouštění šatlavy
Ani Albertu Speerovi se ale ve vězení nevyhýbaly časté změny nálad, vyrovnanosti a rozpolcenosti. Časté byly i hádky mezi vězni, Speera příliš “nemuseli” třeba velkoadmirál Karl Dönitz či velkoadmirál Erich Raeder. Není se tak čemu divit, že se množily i hádky mezi jednotlivými vězni.
Celkem často Speer “trpěl” bujnými sny (např. že je voják, že bude válka apod.). Speerovi se nevyhýbaly ani zdravotní problémy. Příkladem mohou být táhnoucí se problémy s koleny, případně jeho potíže plicní.
Postupem času začali Špandavu opouštět někteří Speerovi spoluvězni. Začátkem 9. roku vězení byl propuštěn pro stáří a zdravotní problémy Konstantin von Neurath (někdejší ministr zahraničí i říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava), o pár měsíců později z týchž důvodů i Raeder. Začátkem 11. roku byl propuštěn i Dönitz a komunikace mezi zbývajícími vězni - Speer, Schirach, Walter Funk (někdejší ministr hospodářství, propuštěn byl z týchž důvodů o pár měsíců později) a Hitlerův druhý nástupce Rudolf Hess - se značně zhoršila.
Čím dál více se navíc ke Speerovi dostávaly i spekulace o možném rušení Špandavské věznice a jeho dřívějším propuštění. K tomu ale nikdy nedošlo. A například Hess si odseděl skutečně “své doživotí”.
“Vězeň na dovolené”
Závěr knihy se nese čím dál více ve znamení spíše negativních myšlenek Alberta Speera, který si byl čím dál méně jist budoucností na svobodě. “Odsoudili mě sice jenom na 20 let, aby ukázali, že jsem si nezasloužil doživotní trest. Ale ve skutečnosti mě fyzicky a psychicky zničili. Ach, tihle advokáti lidstva! Jenom 20 let! Vždyť to byl celý život! Teď nezvratný. A svoboda mi nic z toho nevrátí. Zůstanu podivínem fixovaným na excentrické myšlenky, lpícím na starých snech, a už nikdy nebudu nikam patřit. Budu jakýsi vězeň na dovolené. Říkám si: Nedělej si iluze! Ty jsi vězeň na doživotí… (Špandavské deníky, str. 491, 17. září 1965)
Špandavské deníky jsou dle mého názoru povedeným kouskem. Možná jim někteří odborníci především v prvních letech po jejich vydání (případně ještě i před vydáním) vytýkali jejich literární formu a hodnotu, ale je třeba si uvědomit, že podstata této knihy spočívá v něčem zcela jiném.
Díky nim máme možnost nahlédnout do nitra Alberta Speera, vyčíst jeho myšlenkové pochody, postupné “myšlenkové dospívání a prohlédnutí”. Speer v nich popisuje nejen 20 let svého vězení od norimberského soudu, ale vrací se v nich i ke vzpomínkám na léta, kdy se řadil mezi nacistickou elitu, smetánku společnosti, mezi nejužších pár vyvolených.
Kdo byl Albert Speer
Autor knihy Špandavské deníky Albert Speer (rodným jménem Berthold Konrad Hermann Albert Speer 19. 3. 1905 - 1. 9. 1981) byl hlavním architektem Třetí říše a Hitlerovým ministrem zbrojního průmyslu. Architektura byla Albertu Speerovi vzhledem k “rodinné profesi” jednoznačně předurčena, přestože původně zvažoval dráhu matematika. V roce 1932 vstoupil do NSDAP a jeho politická i profesní dráha nabrala velmi rychlých obrátek.
V roce 1934 se stal Speer hlavním architektem Třetí říše, v roce 1942 pak nahradil tragicky zesnulého Fritze Todta v křesle ministra zbrojního průmyslu. V závěrečných měsících 2. sv. války zachránil před zničením relativně velké množství průmyslových objektů, železnic, mostů apod., když neuposlechl Hitlerovo rozhodnutí o destrukci německých průmyslových a strategických objektů.
Po válce byl v Norimberku Mezinárodním vojenským tribunálem odsouzen na 20 let vězení, přičemž mu někteří jeho spoluvězni nechtěli odpustit, že v procesu uznal svou míru odpovědnosti za válečné zločiny nacistického režimu. Měl šest dětí, jeho syn Albert je uznávaným německým architektem.
Co lze rovněž říci
Kniha Špandavské deníky je velmi přehledně zpracována. Má celkem 520 stran a čte se až nečekaně dobře. Speer přitom nebyl žádný spisovatel, na druhou stranu ale je jasné, že výsledné dílo prošlo mnohými odbornými úpravami.
Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) je kniha rozdělena na předmluvu uznávaného historika Joachima Fest a předmluvu samotného Alberta Speera (ze srpna 1975). Následuje celkem 20 kapitol rozdělených podle roků Speerova vězení (pojmenovaných jednoduše: První rok, Druhý rok,..., Dvacátý rok). Vše je zakončeno Epilogem.
Tato kniha neobsahuje žádnou obrazovou přílohu. Poznámek k textu zde nalezne čtenář jen poskrovnu, vždy na té které konkrétní straně, jíž se poznámka týká.
Závěrečné slovo…
Německý originál knihy nese název Albert Speer: Spandauer Tagebücher a prvně ji vydalo nakladatelství Propyläen Verlag v roce 1980.
Velmi zdařilý je dle mého názoru i překlad knihy Špandavské deníky. Do češtiny ji přeložila více než zdatně Emilie Harantová. Grafickou podobu obálky a sazbu měl na starosti Vojtěch Kočí. Knihu vydalo nakladatelství Grada Publishing, a. s. v Praze v roce 2015.
Všem vřele doporučuji, aby si knihu Špandavské deníky od Alberta Speera určitě přečetli. Obrázek si následně udělejte každý sám. :-) Vázanou knihu mi k recenzi poskytlo nakladatelství Grada Publishing, a.s., za což děkuji.
