Český národ je znám tím, že pokud jde o kolektivní výkony, nejvíce se trápí proti outsiderům. Naopak proti favoritům se vybičovat umí. A často nám to opravdu svědčilo. Ať už jde třeba o sport, a to především o fotbal či hokej.
Když jsem sledoval pařížské večerní losování skupin na ME ve fotbalu 2016, relativně jsem se bavil. Čekal jsem, kam nás bývalé persony evropského fotbalu vylosují. Přál jsem si v optimálním případě hratelnou skupinu, v níž bychom mohli patřit mezi spolufavority na postup.
Nejvíce jsem si po losech z prvního a čtvrtého výkonnostního koše přál skupinu A. Tedy groupu, ve které byli hráči z pořádající země galského kohouta a jedno z překvapení kvalifikace – Albánie.
Hlavně ne déčko
V tu chvíli jsem si říkal, hlavně ať nejsme v déčku, kam byli vylosováni obhájci evropského prvenství z posledních dvou šampionátů – Španělé – a nepříjemní a nevyzpytatelní Turci.
A šup ho tam! Jsme v déčku! A před námi bylo ještě losování týmu z druhého výkonnostního koše. V tu chvíli mě napadlo – tak, a teď nám tam šoupnou ještě Italy nebo Chorvaty a bude vymalováno.
A šup ho tam! Dostali jsme Chorvaty. A naše skupina se tak celkem po právu může nazývat „Skupinou smrti“. Zapomeňme na déčko.
Vzpomeňme na Euro 1996 v Anglii
Na druhou stranu ale nezapomenu třeba na Euro 1996 v Anglii. Tehdy jsme šli také do skupiny, ve které byli fotbaloví giganti – Němci, Italové a Rusové. Tehdy jsme začali prohrou s Němci, porazili jsme nečekaně Italy a v zápase s Ruskem (v němž jsme potřebovali aspoň bod) jsme sice ztratili dvoubrankové vedení, ale Šmíca tehdy trefil postup gólem na 3:3.
Pak jsme si dali ke čtvrtfinálové „snídani“ Portugalce díky krásnému lobu Karla Poborského (na který tehdejší gólman Portugalců Vítor Baía jistě jen tak nezapomněl). V semifinále jsme „poobědvali" Francouze, byť až na penalty. A při finálové večeři jsme poznali, jaké je dostat tzv. zlatý gól v prodloužení. Výsledek? Krásné druhé místo.
Skupina byla tehdy hodně těžká. Skoro si troufám tvrdit, že teoreticky ještě těžší než současná vylosovaná. Ale porovnávám tu neporovnatelné. Další Eura tu rozebírat nechci a nebudu. Myslím, že toto stačí.
Proč se nezdržet až do 10. července?
Proč bychom tedy nemohli zopakovat třeba i podobný výsledek jako v roce 1996 v Anglii? Navíc vlastně přesně 20 let poté. Věřím tomu, že se naši reprezentanti třeba skutečně vybičují a že se ve Francii zdrží co nejdéle. Nejlépe až do 10. července. :-) A sám trenér seniorské reprezentace Pavel Vrba po losu řekl, že věří, že uhrajeme dost bodů na postup.
Ale musíme pro to něco udělat. Naše reprezentace musí jet do Francie pokorně, ale ne přehnaně pokorně. Nesmíme postrádat fotbalovou drzost. Nesmíme být předem poražení a brečet předem, jak nám los nepřál. Musíme navíc táhnout za jeden provaz a hrát jako tým. Hráči musí co nejvíce hrát ve svých klubech a vyburcovat se do co nejlepší formy. A reprezentanti také nesmí zapomínat, že reprezentovat vlastní zemi je především velká pocta, odměna, ale také zodpovědnost.
Takže závěrem. - Berme tento los z jiného pohledu. Skvělý los atraktivních soupeřů, který nám dává šanci dokázat, že Česká republika (minimálně) mezi evropskou elitu skutečně patří. Takže sportu zdar a fotbalu zvlášť!
