Hájkova Kronika česká. Opěvovaný i zatracovaný skvost českého národa

Spor o pravost Rukopisů (Královédvorského a Zelenohorského) je jedním z nejznámějších v českých dějinách a literatuře. Zejména pro historiky byla kontroverzní i jiná kniha - proslulá Hájkova Kronika česká. Perla české literatury.

V historii bylo jen relativně málo knih, které by byly tak sporné jako Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Přestože patří jednoznačně mezi absolutní šperky české literatury, především v 18. a 19. století se do ní opírala řada historiků.

Přesto byl nesoulad Kroniky české s historickými fakty jasný už Hájkovým současníkům i následující generaci, která však Hájkovi vytříbenou stylistiku a jazyk s řadou zcela vybájených a legendami opředených příběhů, které se vlastně nikdy nestaly, případně se udály poněkud jinak, nevyčítala.

Kroniku financovala česká šlechta

Slavnou Kroniku českou dokončil kněz Václav Hájek z Libočan po šestiletém úsilí na jaře roku 1539. Peníze na její sepsání mu poskytovala česká šlechta. Kronika česká popisuje české dějiny od raného dávnověku a příchodu Čechů až po rok 1527.

Na důležitosti Kroniky české pro historiky, literární vědce či lingvisty (a v neposlední řadě i kantory a studenty) nemůže změnit nic ani známý fakt, že kde nebylo zdroje, bylo Hájkových smyšlenek a vypravěčského talentu dostatek.

Jinými slovy Hájek si nejen vymýšlel řadu událostí, pro něž nikdy nebyly nalezeny důkazy o jejich pravosti, své vyprávění vždy doplnil zdánlivě logickými úsudky, vysvětleními, “dokázal” odhalit, proč se která vesnice jmenuje právě tak, jak se jmenuje, znal jména všech členů rodin, “žongloval” s čísly a daty…

Nedostatek pramenů

Literárně však byl Hájek a jeho Kronika česká ve své době a i v dobách následujících skutečně na výši. Václavu Hájkovi z Libočan se totiž skutečně podařilo nejen v jeho současnosti, ale i po mnoho stovek let po jeho smrti dokázat to, co si vytkl za svůj úkol.

Hájek měl prostě jasný cíl, který se před ním zračil jako nějaká mantra - chtěl co nejzábavnějším stylem a stylisticky na velmi vysoké úrovni předložit vzdělaným čtenářům české dějiny, které čerpal z dostupných materiálů a - pravda - i ze své vlastní fantazie.

Na Hájkovu obhajobu by však bylo nespravedlivé nedodat to, co víme všichni. Tehdejší historická věda se vědou vlastně ani nedala nazvat, každý kronikář musel čerpat jen z dostupných materiálů, kronik, listin, zemských desek, vyprávění prababiček, pradědečků a dalších generací. Neměl ani zdaleka takové možnosti, jaké mají dnešní historici i literární vědci. A kronika by přece měla být úplná...

Nechybí ani původní přepis textu

Samotný text Hájkovy Kroniky české je v nové edici pod vedením Jana Linky převeden do současné češtiny, aby v něm umožnil číst i veřejnosti, nikoli pouze badatelům, studentům, literárním vědcům či historikům. Ale ani tito odborníci či “domácí” badatelé nepřijdou zkrátka, protože je v knize přiloženo i samostatně neprodejné CD s původní transliterací Hájkovy doby.

Hájkova Kronika česká, ač je opravdu velmi zajímavá, rozhodně není knihou na jeden či pár večerů čtení v oddechovém režimu. Jde o relativně těžkou literaturu, která ovšem ve své době byla velmi populární mimo svůj obsah právě také pro svůj jazyk, kterým ji její vypravěč napsal.

Kronika česká se tak stala na poměrně hodně dlouhou dobu jednou z absolutně nejčtenějších a nejoblíbenějších knih u nás. Vlastně až do 19. století patřila jednoznačně k nejčtenějším a nejoblíbenějším česky psaným knihám. Pomáhal jí k tomu nejen literární um samotného autora a její historická ucelenost, ale mimo jiné také její obraz dřívější moci a slávy českého státu podporoval v českém lidu národní cítění či obdiv a lásku k českému jazyku, zemi a národu.

“Roku toho času letního Karel, král římský a český, shromáždiv mnoho zlata a drahého kamení výborného, i způsobil mistry zlatníky, rozkázav jím, aby udělali z té první koruny královské, jenž byla starodávným dílem dělaná, korunu novou výbornou k poctivosti jemu i budoucím králům českým. …Téhož roku Karel položil veliký sjezd v Praze a tu k rozkázání jeho sjelo se mnoho lidu obojího stavu, duchovního i světského, knížat, pánův a rytířův netoliko z Čech, ale i z říše. A tu skrze velebného otce Arnošta, arcibiskupa pražského, v kostele svatého Víta na hradě Pražském on Karel, král český, slavně jest novou korunou korunován i také Blaňka, manželka jeho, v neděli před slavností Panny Marie Narození.…Koruna pak, kterouž byl král korunován, dána jest z ruky jeho hned po korunování svatému Vácslavovi, a hned aby byla na hlavu jeho vstavena. Přitom rozkázal král i přikázal a to svým majestátem utvrdil, aby budoucí králové čeští ne jinou, ale tou korunou byli korunováni a každý král hned po svém korunování k noci aby jí dal v ruce a v moc třem osobám kostela pražského, totiž děkanovi, kustošovi a sakristianovi, a ty všecky osoby aby byly osoby přísežné, na to obzvláštní přísahy majíce. Také aby byli praví rodilí Čechové, ne odjinud aneb z cizího národu pošlí a do té země přišlí. A oni tu korunu hned mají vstaviti na hlavu dědice svého a někdy knížete svatého Vácslava, a odtuď aby sňata nebyla, leč by měla králi na hlavu vstavena býti. Protož hned kázal král kaplu a hrob svatého Vácslava upevniti a dvéře železné zdělati, též i okna mřížemi železnými utvrditi. Pakli by který král aneb kdožkoli nechtěl toho učiniti a jím prelátům té koruny navrátiti, hned pro ten účinek aby v klatbu upadl, tak jakž na to list od Klimenta Šestého vydán a to v sobě šíře ukazuje.”

(Václav Hájek z Libočan - Kronika česká, Léta tisícího třístého čtyřicátého VII., str. 741, 742, 743)

Kdo byl Václav Hájek z Libočan

Autor knihy Kronika česká, Václav Hájek z Libočan (závěr 15. století - 1553), byl český kronikář, spisovatel a kněz - původně utrakvistický, roku 1521 však konvertoval ke katolíkům. Od té doby prošel několika “štacemi”, kdy byl například roku 1526 rožmitálským farářem, v letech 1527 - 1534 děkanem na Karlštejně a farářem na Tetíně.

Od r. 1524 byl Václav Hájek z Libočan dlouholetým oblíbeným kazatelem v tomášském klášteře na Malé Straně v Praze. Z přízně katolické šlechty se mu dostalo i mnoha výnosných církevních úřadů, kterých byl ale posléze postupně zbaven pro neplnění povinností, prospěchářství a pletichy. Poslední léta života tak strávil v klášteře dominikánek na Starém Městě pražském.

Proslulost si ale Václav Hájek z Libočan získal především právě díky Kronice české. Vzhledem k tomu, že se historici domnívají, že si z karlštejnské knihovny vybral několik knih, které využíval jako dobové prameny, zřejmě Hájka požádali čeští šlechtici o její sepsání ještě v době trvání jeho děkanátu na Karlštejně. Další knihy pak byly Hájkovi půjčeny z knihoven samotných šlechticů či z knihovny Pražského hradu.

Kritika od historiků

Ani tak slavné dílo, jakým Hájkova Kronika česká je, ale neušlo ostré kritice, především pak ve druhé polovině 18. a posléze i v 19. století. Nejsilněji zaznívala kritika katolického kněze a osvícenského historika Gelasia Dobnera (ve druhé polovině 18. století) či českého historika a politika Františka Palackého (ve stol. 19., později sám napsal slavné Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě), a to především kvůli nejspornější “položce” Kroniky české - faktografii.

Kritici vytýkali Václavu Hájkovi z Libočan především volné nakládání s prameny a smyšlenky v částech o nejstarším období českých dějin. Oproti tomu současní historici ale oceňují zejména pramennou hodnotu pro období blízké autorovu životu. Uvědomit bychom si také měli, že především v 19. století Kronika česká poskytla “materiál, podklad” velkému množství novodobých českých autorů, ale také například výtvarným umělcům.

“...dílo Václava Hájka z Libočan, nejoblíbenějšího v lidu kronikáře českého z doby předbělohorské, jenž dovedl obratně spojiti živly lidové s prvkem humanistickým a vlasteneckou oslavu národních dějin s umírněnou tendencí katolickou… Hájek si pro své dílo shromáždil z listin, z dějepisné literatury, ale i z ústního podání látku velice rozsáhlou a cennou, nedovedl ji však zvládnouti kriticky. Dílem aby vyplnil mezery, vadící jeho humanistické snaze o rovnoměrný rozvrh, dílem aby národní minulost podal co nejbohatěji a co nejrozmanitěji, vymýšlel sám, kde jeho prameny a pomůcky mlčely, a hromadil vedle postav, událostí zcela fantastických i genealogické, etymologické a lokálně historické výklady, jimiž se mínil zavděčiti svým příznivcům.” 

(Jan V. Novák, Arne Novák - Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny , IV. vydání z let 1936-1939, str. 110, 111)

Co lze také říci

Hájkova Kronika česká vezme své čtenáře na exkurs do dob dávno minulých, do českých dějin od příchodů Čechů až do korunovace Ferdinanda Habsburského českým králem v roce 1527, prostřednictvím 1448 stran textu včetně obrazových příloh.

V případě Hájkovy Kroniky české jde o vůbec nejslavnější dějepisný počin vrcholného humanismu, který vznikl - možná trochu paradoxně - už de facto na jeho samotném počátku. I proto se svým pojetím řadí spíše k středověkému kronikářství.

Kniha obsahuje rovněž kompletní transkripci textu a na připojeném CD také jeho transliteraci, dále rejstříky (osob a míst), diferenční slovníček, ediční poznámku a doslov Petra Voita. Práce editora Jana Linky, který jí “obětoval” neuvěřitelných 10 let svého života, je vůbec nejúplnější edicí Hájkovy kroniky. Dřívější edice z 1. poloviny 20. století nebyla kvůli 2. světové válce dokončena, v roce 1981 pak vyšel pouze výbor z celého textu Kroniky české.

Slovo závěrem…

Formát nového vydání Kroniky české má rozměry 170 × 240 mm. Vazbu navrhla Monika Chomiaková. Fotoreprodukce dřevorytů z exempláře původního vydání kroniky, který je uložen ve Strahovské knihovně v Praze, pořídil Martin Stecker. Knihu vydalo Nakladatelství Academia v Praze v roce 2016 jako dotisk 1. vydání z roku 2013.

Doporučuji všem čtenářům, především pak těm se sklony k literárně-historicko-vědnému bádání, aby si Kroniku českou Václava Hájka z Libočan - kterou velmi kvalitně zpracoval a připravil editor Jan Linka - určitě pořídili. Jde o skutečně povedený "kousek" Jana Linky a Nakladatelství Academia. A to nejen pro vydání nové edice tohoto literárního šperku samotné, ale zároveň precizním zpracováním, kvalitou a snahou o přiblížení tohoto díla nejen odborníkům, ale rovněž laické veřejnosti.

Obrázek si už samozřejmě následně udělejte každý sám. Jen ještě na závěr dodám jakýsi apel na tvůrce osnov našeho školství - knihy tohoto typu by měly být nejen zařazeny na seznam povinné  či doporučené literatury, měly by být ve školách rovněž alespoň v několika kusech žákům, studentům i kantorům k dispozici. Vázanou knihu bez přebalu, vyzdobenou původními dřevoryty, mi k recenzi poskytlo Nakladatelství Academia, za což velmi děkuji.