Mussolini jako chlípný učitel a Churchillem obdivovaný muž

Jaký byl vlastně Benito Mussolini? Byl skutečně pevný diktátor, nebo šlo o tvárného a lehce manipulovatelného člověka, kterého si Adolf Hitler omotal kolem prstu jako svou hračku a nástroj fašistické moci? A proč chtěl britský premiér Winston Churchill nechat Mussoliniho po vypuknutí 2. světové války zavraždit?

To vše, ale i fašismus jako takový zkoumá francouzský historik a politolog Pierre Milza ve své knize Mussolini.

Tematika 2. světové války už byla zpracována v různých podobách. Velmi často se setkáváme na pultech knih či na stránkách knižních e-shopů s nabídkou biografií především Adolfa Hitlera a jeho nejbližších „spoluničitelů“ z řad pohlavárů Třetí říše. 

Už méně se ale historikové věnují fašistickým vůdcům z jiných zemí. Mussolini je ale tak trochu výjimkou. Nicméně Pierre Milza mussoliniovskou tematiku rozebral ve své biografické knize Mussolini skutečně hodně dopodrobna.

Kdo je Pierre Milza

Jde-li o autora této knihy, Pierre Milza je uznávaný francouzský historik a politolog. Je emeritním profesorem des Universités a l’Institut d’études politiques de Paris a členem vědecké rady de l'Institut François-Mitterrand. Až do roku 2000 byl Milza ředitelem Centra pro dějiny Evropy 20. století. 

Milza se specializuje právě na Itálii, konkrétně pak na tematiku fašismu. Pierre Milza je autorem řady knih o dějinách Itálie, fašismu, mezinárodních vztahů a dějinách Francie v 19. a 20. století. 

Mezi nejnovější Milzova díla patří kromě výše zmíněné knihy Mussolini například knihy Verdi a jeho doba, Evropa v černých košilích, Napoleon III., Historie Itálie od jejích počátků po současnost. Za své dílo získal Pierre Milza řadu ocenění, stejně tak i za biografickou knihu Mussolini.

Malý neposeda se slušným prospěchem

Milza rozebírá ve své knize (na více než tisíci stranách) velmi podrobně osobnost a vnitřní psychologii Mussoliniho od jeho dětství, jeho rodinné a sociální zázemí, oblasti, v nichž žil, a rovněž i vnější sociálně-politické situace v Mussoliniho jednotlivých částech života.

Při čtení Mussoliniho biografie se tak dozvíte opravdu hodně nejen o ducem samotném, o jeho psychologickém profilu, chování, myšlení, ale autor vám to obšírně (nikoli jen letem světem) vše zasadí do kontextu dějin a prostředí.

Asi jen málokdo věděl o Mussolinim, že jméno Benito získal Mussolini do vínku od svého otce Alessandra a matky Rosy po vzoru mexického prezidenta Benita Juáreze. Malý Benito rozhodně nebyl prototypem vzorného a hodného děťátka, ale naopak byl už od svého dětství pořádný rošťák a neposeda. Ke cti mu však byl jeho prospěch. Možná i proto se stal původně (možná po vzoru své matky) učitelem.

Benito na nějakou dobu „zdrhl“ do Švýcarska s cílem vyhnout se vojenské službě. Tato „vojenská zahálka“ mu však příliš dlouho nevydržela. Doplatil totiž na svou aktivitu v socialistickém hnutí, která měla za následek jeho deportaci zpět do vlasti.

Z chlípného učitele nejmladším premiérem

Příliš slavné to ale nebylo ani s jeho učitelským povoláním. Ani ne tak kvůli odbornosti. Šlo spíše o jeho morální prohřešky. Měl totiž až příliš rád vdané paničky a mladá děvčata. A to mu mnohokrát „vzalo“ jeho jinak solidní místo. Případně mu jeho pověst „zlomila vaz“ při rozhodování o budoucím kantorovi v té které lokalitě.

Mussolini byl ale jako buldok, a to i v politice. Šel si prostě natvrdo za svým. Nějakou dobu působil jako šéfredaktor stranických socialistických novin Avanti!, později ale převládly jeho názory na vstup Itálie do první světové války, což mu nedovolilo ve funkci pro jeho odlišný názor pokračovat.

Roku 1921 se Benito Mussolini dostal do italského parlamentu a roku 1922 se stal ve svých 39 letech na dlouhých 21 let tehdy vůbec nejmladším italským ministerským předsedou.

Nenáviděný muž a vyřizování účtů

Těžko říci, proč se stal ze silného a neoblomného Benita Mussoliniho tento muž jakousi hračkou, figurkou na šachovnici, loutkou - nazvěme si ho každý, jak chceme – německého fašistického führera a tyrana Adolfa Hitlera. Mussolini byl Itálií zprvu milován, posléze zatracován a nakonec zabit a posmrtně „ubit“. Stalo by se to ale i tehdy, kdyby jej Hitler po Mussoliniho sesazení nenechal unést a opět dosadit do čela Itálie?

Mussolini už každopádně nebyl tím starým „dobrým“ buldokem Mussolinim. Byla z něj troska, „svým“ obyvatelstvem nenáviděný muž, který ťal i do vlastních rodinných řad, když poslal na smrt i muže své dcery, hraběte Ciana.

Mussolini čím dál více také podléhal svým zdravotním problémům, špatným náladám, váhavosti a zcestnosti vlastních myšlenek. Zde určitá podobnost, ne-li přímo shoda s problémy Adolfa Hitlera – žaludeční vředy, horší a horší spánek, deprese, neschopnost vidět věci takové, jaké byly…

A Mussoliniho konec? Poprava v podání italských komunistických partyzánů. Trest, pomsta, osud? Ať tak, či onak, Mussolini končil jako nenáviděný muž, s kterým si lidé přišli vyřídit účty i po smrti. A to doslova.

Jaký byl vztah mezi Mussolinim a Churchillem

Málokdo asi ví, pokud se nezajímá o historii, že britský premiér Winston Churchill chtěl nechat Benita Mussoliniho po vypuknutí 2. světové války zavraždit. Ptáte se proč? Podle Pierra Milzy měl totiž Churchill obavy, aby se na světlo světa nedostaly jeho obdivné dopisy, které Mussolinimu adresoval ještě před 2. světovou válkou.

Podle Milzy o Churchillově obdivu Mussoliniho z dvacátých a z počátku třicátých let 20. století svědčí řada jeho veřejných projevů. Například roku 1927 Winston Churchill řekl: „Kdybych byl Italem, určitě bych s fašismem sympatizoval." To se ale změnilo poté, kdy se Itálie přidala na stranu Adolfa Hitlera. V tu chvíli bylo vše jinak.

"Pokud jste válečný hrdina a jste v čele Británie, těžko si budete přát, aby svět četl vaše obdivné dopisy nepříteli," uvedl Pierre Milza (mimo jiné i v rozhovoru pro deník The Daily Telegraph). Ten svá stanoviska opírá o svědectví někdejšího italského komunistického partyzána.

Podle Pierra Milzy byl právě mezi italskými komunistickými partyzány britský agent, který měl za úkol Mussoliniho s jeho milenkou zavraždit a zlikvidovat dokumenty, mezi kterými měly být i Churchillovy dopisy. Důkazy o jeho skutečném podílu na vraždě ale neexistují. A nikdy se nenašly ani Churchillovy dopisy adresované ducemu.

Závěrem…

Kniha Mussolini obsahuje rovněž velké množství autorových poznámek, které vhodně doplňují velmi hutný hlavní text, přičemž nejsou jen odkazem na jiné knihy a prameny, který tento renomovaný historik použil.

Solidní se mi zdál i překlad knihy Mussolini, která vyšla v originále v pařížském nakladatelství Fayard v roce 1999, do češtiny ji pak zdatně přeložil Tomáš Kybal a vydalo ji nakladatelství a vydavatelství Volvox Globator v Praze v roce 2013. 

Napsat by zde bylo možné o této knize ještě opravdu mnoho, ale mé doporučení je, aby si raději knihu přečetl každý sám. A rozhodně vám to za to stojí! Pokud máte zájem, knihu si můžete pořídit na Knihy.iDNES.cz.