Politická realita: Volby vyhrává populismus, činy jdou stranou

Jsou dva měsíce od posledních komunálních voleb. Koalice už jsou vesměs všude uzavřeny. Následující týdny, měsíce, roky máme na to, abychom posoudili, zda politici plní své předvolební sliby. A tak mě napadá – jde vůbec vyhrát volby zcela bez populismu a slibů, o kterých politici předem vědí, že je nedodrží?

Vztáhnu své myšlenky obecně na volby, a to nejen komunální. Pokud budu hlásat, že není na důchody, že chci prosadit vyšší daně, že se lidi vlastně budou mít hůře a nepřidám k tomu alespoň něco, co by mohlo voliče pohladit, těžko mi hlasy dají.

Sami voliči přitom vědí a mají zkušenost s tím, že sliby v kampani nejsou přímo úměrné činům po volbách. Ono by to ani dost dobře nešlo. Už minimálně kvůli koaličnímu složení vítězných stran, naprosto stejný program totiž budou mít koaliční strany jen velmi těžko. Takže to bude o kompromisu. I proto bývá značná část slibů nesplněna.

Čas rozhodování zastupitelů a poslanců

Navíc tu máme rozhodování ve sněmovně a městském či obecním zastupitelstvu. Ne vždy tam hlasují zákonodárci unisono stranicky. Takže ani tam prosazení nebude z nejsnadnějších. A další faktor – volební mandát je pro uskutečňování některých složitých reforem i „menších kroků“ mnohdy příliš krátký.

Co s tím? - Stavět kampaň na populismu, nebo na tvrdé realitě? To je dilema, kterému „musí“ politici a jejich volební štáby permanentně čelit. Jinými slovy - mají politici populisticky hlásat to, co lidé chtějí slyšet? Nebo mají svým potenciálním voličům říkat jen to, co je potřeba učinit, abychom nepodráželi větev našim dětem, vnoučatům, pravnoučatům…? A také vše prosadit, byť půjde v současnosti pro lidi o sebebolestnější kroky? 

Je ale otázkou, zda se vůbec podobnými myšlenkami politici – případně jejich týmy - zabývají. Alespoň před volbami zřejmě jen decentně. Tam je pro ně jednodušší a hlavně i přínosnější hlásat populisticky to, co lidé chtějí slyšet.

Slibují předem nesplnitelné

Je to ale dobře? Vždyť už při propagování naprosto populistických tezí jim musí být jasné, že je v naprosté většině případů nemohou splnit. Nebo jim musí být jasné, že šance na splnění je naprosto minimální.

Řada z nich si ale řekne: „Ale co, nedodržených slibů už bylo, národ to snese.“ Nesnese. Alespoň ve svých důsledcích ne. Jak je to i ve známém pořekadle, jednou se prostě to pověstné ucho utrhne.

A takto se vše točí neustále dokola. Každé volby, ať už sněmovní, nebo komunální, případně senátní. Politici slibují, voliči hlasují, skutky se dějí, lidé jsou politikou znechuceni a nadávají. K volbám občas nejdou, případně dají hlas nějaké malé straně či hnutí jen proto, že už nevěří velkým stranám. A hlasy se tak zbytečně tříští mezi desítky stran a hnutí a často dochází k patovým povolebním výsledkům a situacím.

Všichni vědí všechno, ale zároveň nikdo neví nic. Na závěr si neodpustím tezi z jedné animované české pohádky pro děti, byť se čtenáři bude možná zdát zcela "mimo mísu", tedy téma: Každá voda ale nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu.