Louis Gros varuje: Nacistická zvěrstva se mohou opakovat

Nacistická zvěrstva už jsou více než sedm desítek let za námi. Přesto jsou při současném dění ve světě vzpomínky na ně stále živé. Vidí to tak i Louis Gros. Francouz, který přežil Buchenwald: “Poučilo se lidstvo? Pochybuji.”

Projít si koncentračním táborem za 2. světové války a přežít se podařilo opravdu jen malému množství lidí. Nacisté se totiž činili i v tomto ohledu, kdy zakládali jeden koncentrační tábor za druhým, přičemž některé jsou dodnes označovány za tzv. tábory smrti. Mezi ně se řadí také například KL (něm. Konzentrationslager) Buchenwald.

Od otevření koncentračního tábora Buchenwald v létě 1937 do jeho osvobození 11. dubna 1945 v něm bylo internováno zhruba 238 980 osob. Z nich desítky tisíc zemřely na nejrůznější nemoci, na následky týrání, na vyčerpání z těžké fyzické práce, kvůli vyhladovění, nebo byly umučeny, případně při pokusech o útěk, při lékařských experimentech, byly zavražděny… Počty úmrtí jsou dosud nejasné, pohybují se od 56 545 podle oficiálních údajů SS až po více než 70 tisíc.

Svědectví z KL Buchenwald

Právě svědectví o “životě” v koncentračním táboře Buchenwald, trpících spoluvězních, životě a umírání nám podává Louis Gros spolu s Flintem Whitlockem v knize Přežil jsem Buchenwald s podtitulem Moje osobní cesta peklem.

Jde o příběh jednoho ze statisíců vězňů, kteří si KL Buchenwald prošli. O příběh mladíka Louise Grose. Louis ale nebyl Žid, narodil se a vyrostl v katolické rodině. Postavil se však na odpor proti nacistické okupaci.

Kniha Přežil jsem Buchenwald je druhým dílem tzv. Buchenwaldské trilogie: Buchenwaldské bestie (mou recenzi si můžete přečíst ZDE) a Buchenwald - Peklo na kopečku (recenzi tohoto třetího dílu napíši později).

Ani moc velký, ani moc malý

Kniha Přežil jsem Buchenwald vypráví příběh mladíka od jeho zatčení francouzskou kolaborantskou policií, kdy se Louis Gros dostal se svým otcem až do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Nejde přitom o plačtivé podání od ublíženého člověka, ale o realistické, skutečné svědectví, které se snaží co nejvíce objektivně popsat hrůzy, kterými si lidé - později spíše lidské trosky - museli projít v Buchenwaldu.

Ti šťastnější byli i v nemoci a mučení natolik silní, že se jim podařilo Buchenwaldem skutečně “projít” k dalšímu životu, ti méně šťastní se ale osvobození a dalšího života nedočkali. Louis Gros popisuje i strastiplnou počáteční cestu dobytčákem do cílové stanice Buchenwald, kdy si člověk musel začít vážit vody (byť jen kapek deště), popisuje život, pravidla a organizaci práce, “života” i nemoci v KL Buchenwald.

Přibližuje nejen úskalí té nejtěžší práce v kamenolomu, kdy bylo podstatné mimo jiné i to, jaký kámen si vězni na nošení vybrali. Ani moc velký, ani moc malý - přílišná horlivost přinášela opovržení od spoluvězňů, ulejvání znamenalo zase zmlácení od esesáckých dozorců.

Čeští přátelé byli velkorysí a laskaví

“Byli jsme v Buchenwaldu…, smrt zde byla legálním platidlem. Mohla být násilná nebo se někdo mohl vypařit potichu. Mohlo se to stát rychle nebo pomalu, ale smrt byla přítomná neustále každý den. Esesácká správa lágru se nikdy nestarala o jednoho nebo několik mrtvých. Nebyl tu žádný soud, žádný proces, žádná možnost odvolání. A když umírali dobří lidé, bylo o důvod víc, aby zemřeli i ti špatní. Hlavní příčinou smrti však zůstávaly nemoci a brutální zacházení, kterým se v tomto odporném lágru vyznačovali stejně tak ti bezcitní jako esesáci.” (Přežil jsem Buchenwald, str. 58-59)

Louis Gros také v dobrém vzpomíná na Čechy, kteří měli největší zastoupení v křídle C Bloku 36. Jedním z českých vězňů v Buchenwaldu byl i synovec československého prezidenta Edvarda Beneše, který podle Grose často diskutoval o politice, Mnichovu 1938… A zatímco Češi dostávali z domova potravinové balíčky, Francouzi nikoliv. “Čeští přátelé” podle něj ale byli nejen k Francouzům velkorysí a laskaví.

“... Rozdali část svých potravinových balíčků svým krajanům v nouzi a ti se podělili s francouzským stolem. Bylo v tom víc než jen akt velkorysosti v lágru… My jsme neměli žádný Mnichov. Proběhl u nás venkovský exode a způsobil dodnes nezahojené rány, ale to nám nedávalo stejná práva.” (Přežil jsem Buchenwald, str. 94)

Výhody a nevýhody podle typů práce

Výhodou i nevýhodou byla pro vězně práce v továrně Gustloff-Werke II v Buchenwaldu, ve které muklové vyráběli komponenty pro německé rakety V-2. Výhodou byla polévka navíc, možnost zapojit se do odporu proti nacistům sabotážemi a lehčí práce než v kamenolomu.

Nevýhodou ale byla permanentní snaha Spojenců tuto továrnu vybombardovat. A k jednomu takovému bombardování došlo například 24. srpna 1944 před polednem. Ten se podle Louise Grose nesl ve znamení obrovského hluku bombardérů a především pak dlouhého a nesnesitelného, zcela ohlušujícího pískotu, který byl tak hlasitý, že přehlušil i řev bombardérů.

“Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek a pocitů. Hrozivý záblesk. Pak jsem uviděl stěnu temnoty padat jako nůž gilotiny za bukový háj oddělující kamenolom od lágru. Divoký a nelidský tanec smrti začal. Rozplyneme se v požárech z výbuchů bomb a propadneme se do pekla.” (Přežil jsem Buchenwald, str. 132)

Může se to opakovat, kdykoliv a kdekoliv

“Život” v koncentračním táboře Buchenwald se samozřejmě ve velké míře podepsal i na přeživších. Louis Gros se po osvobození a návratu domů musel velmi často nákladně léčit, především z tuberkulózy, a často tak musel být odloučen od rodiny.

Louis Gros se navíc zamýšlí rovněž nad roky poválečnými a budoucími, nad tím, jak se Německo a Japonsko staly ekonomickými velmocemi, nad více než 140 lety od konce 19. století, sledem válek, nad vznikem Izraele…, osudem nacistů a kolaborantů... Kritizuje také soudy › titíž soudci, kteří ve Francii a Německu soudili členy Résistance a odpůrce nacistů, rozsuzovali případy kolaborantů a nacistů.

Nechci tu z knihy Přežil jsem Buchenwald přibližovat více, jen snad ještě jedna citace, která vás možná chytne za srdce a donutí přemýšlet nad životem:

“... Avšak navzdory tomu, že mi 11. dubna 1945 byl dán nový život, stále ve mně přetrvává jakýsi neklid, pocit, že to, co nacisté spáchali, nebylo nějaké poblouznění, ale že se to může opakovat, kdykoliv a kdekoliv. Poučilo se lidstvo? Pochybuji.” (Přežil jsem Buchenwald, str. 226)

- Nepřijde vám, že z té aktuálnosti toho, co se ve světě v současnosti často děje, až mrazí?

Pár slov o autorech

Spoluautoři knihy Přežil jsem Buchenwald s podtitulem Moje osobní cesta peklem jsou Francouz a Američan. Louis Gros vypráví svůj příběh, kdy byl v pouhých sedmnácti letech zatčen kolaborantskou policií a uvězněn v Buchenwaldu. Po válce se i se svojí manželkou usadil v malém francouzském městečku Mercury v Savojsku, nedaleko města Albertville (jihovýchodně od Paříže). Procestoval Spojené státy a několikrát se také setkal s americkým osvoboditelem KL Buchenwald, kapitánem Fredem Kefferem.

Flint Whitlock, je šéfredaktorem WWII Quarterly, vydávaného v Sovereign Media, a někdejším důstojníkem americké armády. Whitlock získal řadu ocenění za své práce věnované dějinám vojenství. V roce 2000 získal za svůj článek o osvobození Dachau Cenu U.S. Army Historical Foundation’s Distinguished Article Award.

Úspěch sklízí i na poli knižním. V roce 2007 vyhrála jeho kniha Distant Bugles, Distant Drums, která pojednávala o bojích regimentu coloradských dobrovolníků proti vojskům Konfederace za americké občanské války, cenu Southwest Book Award. Román o vietnamské válce Internal Conflicts získal v roce 2010 zlatou medaili za literární fikci od Military Writer’s Society of America. Tři z jeho knih navíc postoupily do finále Colorado Book Awards.

Co lze také říci

Na exkurs do koncentračního tábora (KL - něm. Konzentrationslager) Buchenwald zvou čtenáře spoluautoři druhého dílu tzv. Buchenwaldské trilogie, knihy Přežil jsem Buchenwald s podtitulem Moje osobní cesta peklem, a to prostřednictvím velmi zajímavě vyprávěného svědectví muže, který byl v 17 letech společně se svým otcem zatčen a následně umístěn v koncentračním táboře Buchenwald.

Vyprávění člena francouzského hnutí Résistance (hnutí odporu proti německé okupaci a kolaborantské francouzské vládě) čtenáře zcela pohltí nejen popisem těžkého “života” v KL Buchenwald, ale skutečně výjimečným svědectvím podaném na 256 stranách.

Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) je kniha rozdělena na prolog (kterému předchází kratičké věnování lidem vězněným v Buchenwaldu) a dále celkem 18 kapitol s vlastními názvy. Po nich následuje epilog, jakési závěrečné slovo Roberta Barr Smithe. A nechybí ani pár slov o autorech. Celá kniha je “protkána” hromadou dobových i “současných” fotografií, které ji skvěle dokreslují.

V úplném závěru je navíc upoutávka na další vybrané knihy s podobnou tematikou (např. kniha Děti, které přežily Mengeleho - mou recenzi si můžete přečíst ZDE). A nechybí ani upoutávka na další dva díly Buchenwaldské trilogie: Buchenwaldské bestie (mou recenzi si můžete přečíst ZDE) a Buchenwald - Peklo na kopečku (recenzi tohoto třetího dílu napíši později).

Pár slov na závěr...

Z anglického originálu Survivor of Buchenwald: My Personal Odyssey through Hell (Buchenwald Trilogy), vydaného v roce 2011 nakladatelstvím Cable Publishing, přeložil do češtiny Martin Vondrášek. Obálku, grafickou úpravu a sazbu si vzal na svá bedra Tomáš Brejcha. Knihu vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s., pod značkou COSMOPOLIS, v Praze v roce 2016.

Doporučuji všem, kteří se zajímají o historii, svědectví přeživších vězňů koncentračních táborů, lidské (válečné) utrpení, nacistické zločiny či srdceryvné příběhy, aby si knihu Louise Grose a Flinta Whitlocka Přežil jsem Buchenwald s podtitulem Moje osobní cesta peklem určitě přečetli.

Obrázek si už ale udělejte každý sám. Každopádně ale příběh Louise Grose, jednoho z těch šťastnějších, kteří hrůzy koncentračního tábora Buchenwald a nacistického běsnění přežili, za přečtení rozhodně stojí. Vázanou knihu s přebalem mi k recenzi poskytlo nakladatelství Grada Publishing, a.s., za což velmi děkuji.