Zrušená linka MHD a čekání na teplo. Snad syn nezmrzne

Když jsme se přestěhovali, jezdily v místě našeho nového bydliště dvě autobusové linky pražské MHD. Teď máme jen jednu a s delšími intervaly. Než jsme se přestěhovali, měli jsme vlastní karmu. Mohli jsme si tedy zapnout topení v bytě, kdykoli jsme sami chtěli. Třeba i v létě. Teď jsme závislí na tom, kdy začnou na sídlišti centrálně topit. V obou případech jsme tak závislí na rozhodnutí druhých.

Také jste rádi, když máte možnost rozhodovat sami o sobě, případně v součinnosti s vašimi blízkými? Já tedy určitě ano. Ne vždy to ale jde. Byť i v takovém případě máte na rozhodnutí druhých často svůj vlastní podíl. Tedy tak, jako třeba i já.

Už je to pár let, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli přestěhovat. A tak jsme začali brouzdat na internetu (tedy hlavně má přítelkyně) a hledat, kde by se nám asi tak mohlo solidně bydlet, a to jak bytem, tak lokalitou, a to vše v závislosti na našich finančních možnostech. Zapomínat jsme navíc nemohli ani na dopravní dostupnost, potřebnou infrastrukturu, obchody…

Hledali jsme dlouho. Našli jsme

Ve svých úvahách jsme navíc kalkulovali i s tím, že jednou třeba budeme mít dítě. Takže jednou z podmínek byl dostatek zeleně a prostředí vhodné aspoň trochu pro potenciálního potomka.

No jo, ale co byste v Praze chtěli, když nepatříte mezi milionáře, o vlastním domě nepřemýšlíte, jste závislí na penězích, práci a musíte se spoléhat na to, že si zajistíte hypotéku. Nakonec jsme hledali dlouho. Hodně dlouho. Do samotného stěhování uplynul od začátku našeho hledání de facto téměř rok.

Přestěhovali jsme se. V tu chvíli jste plni elánu, radosti, nadšení. Nevnímáte tolik ty mouchy. Ani ty změny oproti tomu, na co jste zvyklí. Do té doby jsem žil vždy v úplném centru Prahy. Měl jsem všude blízko, de facto hned u nosu jsem měl metro, tramvaje, autobusy… Obchodů kolem také požehnaně. Prostě pohoda. Stejně tak jsem byl zvyklý zatopit si tehdy, kdy jsem to potřeboval. Bydlel jsem navíc vždy ve staré zástavbě.

Nemáme, nemůžeme, nerozhodujeme

Od našeho přestěhování se ale vše změnilo. Bydlíme v paneláku. Nemáme všude blízko. Nemůžeme si zatopit, kdy se nám zachce. V mnoha ohledech nerozhodujeme sami o sobě.

Zhruba dva tři měsíce po přestěhování nám odklonili jednu z dvou autobusových linek MHD. Postupně nám značně prodloužili intervaly u jediného autobusu, který k nám jezdí. Navíc nespolehlivě. Mnohdy vynechá. Nebo má výrazné zpoždění.

Každé léto navíc rozkopou v našem okolí, co se dá. Také nám k tomu zruší v jednom směru trasu busu jezdícího kolem nás, musíme tak chodit přes celé sídliště na jinou autobusovou linku MHD, případně na tu naši odkloněnou. Po nějaké době zruší pro změnu druhý směr vedoucí kolem nás. No jo, synchronizace je důležitá.

Není teplo jako teplo

Léto skončilo. Už vlastně dávno. Jezdí nám tu opět ta jediná autobusová linka MHD. Vozovka se ale bude opravovat určitě i příští léto. O tom skoro nepochybuji. Vždyť to tak bývá téměř každoročně. Když je léto, uzavírky a objížďky v Praze prostě být musí. Kdy jindy, že…

Zlatá dobrá karma. Ať už Mora či jakákoli jiná dobře fungující. Hlavně že si můžete zatopit dle libosti. S přítelkyní sice nejsme zrovna lidé, kteří by chtěli mít doma stále extra teplo. Nejsme zrovna dvakrát teplomilní lidé. Třeba v ložnici netopíme vlastně vůbec, lépe se spí v chladnější místnosti.

Situace se ale kdysi změnila. Máme malého syna. A ten teplo potřebuje. A když vám nezapnou topení centrálně na sídlišti, protože neklesne teplota pod určitý stupeň určitý počet dní v řadě, není vám nanic ani točení kohoutkem u topení. I kdyby třeba až na pětku.

Zlaté vlastní rozhodování

A pak to zavání průšvihem. Dospělí to snesou. Ale my už nějaký ten pátek nejsme jen sami dospělí. A malé dítě teplo potřebuje. A pomáhat si jen přímotopy není přece řešení. Alespoň ne dlouhodobé... No jo, no. Zlatá vlastní karma… Zlaté vlastní rozhodování. (Poznámka: Teď už pár dní topí.)

Pravdou je, že jsme se rozhodli sami - přestěhovat. Nikdo nás přece nenutil. Ale s tou změnou se člověk sžívá špatně. Ani ne tak kvůli mně a přítelkyni. Především kvůli našemu malému synovi.

Hodně zdraví, Šimšo! Máme Tě s maminkou moc a moc rádi. :-)